Nastoupila jsem do prvního ročníku střední školy. Do třídy vešla učitelka němčiny a my jsme se postavili do pozoru. Ona nás pozdravila, představila se, mimochodem bylo jí tehdy již asi přes šedesát let a jedoho podruhém si nás prohlédla. Když došla až ke mně, řekla s lehkým pousmáním: “Ty jsi židovka, viď?” Já jsem na ní zůstala zírat a řekla:  “Nevím, asi jo.” Bylo to celkem nepříjmené před celou třídou. Nutno podotknout, že tehdy bylo již 5 let od revoluce a 53 let od ukončení 2. světové války. 

Něco jsem doma zaslechla, to že můj dědeček byl v koncentračním táboře, že byl žid, ale víc se k tomu nikdo nikdy nevracel a mě to tehdy v 15 letech moc nezajímalo. Taky proč, když se o tom nemluvilo. Onen dědeček o tom nemluvil už vůbec. Bylo to bolestivé téma a jeho nová žena mu to zakazovala. Má pak špatné spaní, říkala. Ale to jsem se dozvěděla až o mnoho let později.

O židovskou část rodiny jsem se začala zajímat prakticky až když jsem se vdala. Židovský děda mi toho ale nikdy moc neřekl, a tak jsem začala zjišťovat sama. Jediný kdo z dědovo rodiny přežil, byl on a jeho bratr, který dosud žije v Izraeli a česky skoro neumí. Děda mi přísně radil: “Když cheš mluvit se strejdou, nauč se hebrejsky.” Na stvrzení toho, že to myslí vážně, mi půjčil starou maďarsko-hebrejskou učebnici. Já ho tedy vážně vzala a naučila se z ní alespoň abecedu. Dál už jsem sama nevládla. Našla jsem si soukromého učitele a hebrejsky se naučila. Tak jsem si začala se strýcem dopisovat. Ale ani on moc nechtěl “mluvit”. Takže ani tady jsem k více informacím nepřišla.

Tak jsem začala hledat na internetu. Pátrala jsem a pátrala až jsem narazila na obrovskou databázi obětí holokaustu v Izraeli – Yad Va Šem. (Tehdy ještě neexistovala česká digitální databáze) Tady jsem si zadala strýcovo a dědovo jméno a ejhe. Vyskočilo tam na mě mnohem víc rodinných příslušníků, než jsem čekala. Bodlo mě u srdce a nemohla jsem dýchat. Vedle dědy a strýce byli uvedeni jejich sourozenci, kteří nacistický tábor nepřežili a zemřeli v 1, 5 a 8 letech věku života. Zjistila jsem odsud i jak se jmenovali jejich rodiče a kdy a kde se narodili. 

Nově nabytou informaci jsem si pro sebe nenechala a zeptala se nejdřív dědy a pak i strýce na jejich sourozence. Oba mi to potvrdili a začali mluvit. 

Najednou jsem se dozvěděla, že strýc utekl z koncentračního tábora po pěti dnech zajetí, že odešel na dlouhou cestu do Palestiny (Izrael ještě neexistoval), že děda byl v táboře jeden rok, prošel pochodem smrti a přežil Mauthausen. Tomu všemu já říkám první zločin spáchaný na mé rodině.

Druhým zločinem se stal komunistický režim, který znemožnil setkání dvou bratrů, když se po deseti dlouhých letech dozvěděli o tom, že ten druhý válku přežil. Jinak řečeno: po válce žili deset let s vědomím, že jsou sami, že z rodiny nikdo nepřežil. Navšívit se mohli až po dlouhých (cca) 20 letech. Psát si museli šifrovaně. Navíc děda prý nesměl své židovství spojovat se svým “pobytem” v kontračním táboře. 

Ještě bych nejradši vygenerovala zločin třetí, kterým by bylo rodové dědictví zla. Můj děda v 16 letech přišel o celou svou rodinu a zůstal v čechách úplně sám. Tady si musel vybudovat všechno od nuly. Zanevřel na Boha a na lidi. Vychoval tak mého otce. Což se zase projevilo v jeho životě. A tak dál, a tak dál …

Co je ale velkým plusem toho všeho? 

Začala jsem se pátráním po předcích zabývat profesionálně. Již deset let se tím i živým. Mám radost, když objevení původu rodiny nebo i jen rodiny (oslovují mě například adoptovaní lidé) najdou své kořeny, své tradice, své základy k života a získají tak větší sebevědomí, tak jako já. 

Pokud se chcte také dozvědět víc o svých nejbližších z konce 19. a počátku 20. století, pak jukněte na můj 2 měsíční kurz Zdroj tajných informací a připojte se tak se mnou detektivní cestu za svými předky.